13. 6. 2013

Poloostrov Hel - tuleni, maják a zbytky 406mm děla

Místo: Hel, Polsko
Pro trip na Helskou kosu - 35 km dlouhý písečný poloostrov v Baltu na sever od polského Gdaňsku - vybrala velitelka zájezdu Buničina čtvrtek 13. června 2013. Z nevodáckého prvku v rámci vodácké výpravy na nedalekou řeku Słupiu jsem měl zkraje rozpaky. Ovšem ukázalo se, že poloostrov a město Hel nabízí celkem dost atrakcí. Tulení útulek, vojenské muzeum, rozhlednu a taky jsem doufal, že si u moře dáme čerstvou rybu.


Go to Hel! Ještě 35 km.
Kouko se koupe a kouká na kitery, Cajtík přihlíží.
Zelená a žlutá - chobotnice z druhého patra.
Cajtík získává know-how o svém budoucím hobby.
Kašubská vlajka.
Helská kosa na plakátu.
Fokarium je tuleňárium, protože tuleň se řekne polsky foka. Najdete ho ve městě Hel na samém konci kosy. Ve fokariu je několik bazénů, které slouží jako útulek, a budova vzdělávacího centra. Za vlez do areálu zaplatíte podle webu tuleňária aktuálně 5 zlatek, teda asi 30 korun, za vlez do centra 1 zlatku (v červnu to bylo 2 + 2 zloté). Určitě se vyplatí si načasovat návštěvu na 11.00 nebo 14.00 (v červenci a srpnu i na 17.00), kdy mají jinak celkem ospalí tuleni krmení. Je to vážně show.
Ekovýstavka - za jak dlouho se co rozloží v moři.
Pozor! Tuleni koušou!
Vhoď minci a sleduj, jak se kutálí do propadla, pomůžeš tak fokám.
Tuleňárium tvoří několik oddělených bazénů.
Zatím se nic neděle, tuleni se nuděj.
Ekovýzdoba.
Ve vzdělávacím centru je výstava o životě tuleňů a historii jejich lovu na pobřeží Baltu. V suterénu se pak promítá film o malém delfínovi - sviňuše mořské, polsky morświn. Tuleni i sviňuchy dostali v minulosti dost na frak. Jedním z úkolů fokaria je pomoci tuleně v Baltu znovu rozšířit. 
Tuleň si chytil rybu, začíná se něco dít.
Dva chovanci se rozhlížejí.
Vstup do tuleňária, vpravo vzdělávací budova.
Přístavní molo v Helu.
Kouko (vlevo) a Buničina se vzdělávají.
Přípravna dlabance pro ploutvonožce. 
Po tuleňáriu jsme skočili do přístavní taverny na rybku. Já a Pavča Kouko jsme si dali tresku, polsky dorsz, která v hospodě vyjde asi na 5 zlatek/100 g. Buničina a Cajtík si dalI nějakýho platejse. Spolu s místním šestivoltážním pivem celkem povedená kombinace. Oběd pro dva vyšel asi na 100 zlatek, tedy bratru 600 našich, ale jídlo bylo perfektní.
Z tuleně se dá vyrobit řada užitečných věcí.
Tenhle hakapik byl decentně schován v rohu vitríny, aby na něj nebylo moc vidět. Jak příznačné pro dnešní hyperkorektní multi kulti slabošskou společnost!
Investigativci z PWN (předchůdce P1BS) před časem odhalili pravý původ tuleních pásů Blood Diamond. Hakapik vpravo nahoře. Bojkot, bojkot, bojkot!
Polská omladina sleduje film o sviňuše.
Nějakej vercajk na potápění, vlevo sviňucha.
Tuleni. Ten vpravo je ale asi podvrh.
Konečně se něco děje - drezúra tuleňů. 
Po menáži jsme se odebrali na místní maják. Ten tu vybudovali Němci v roce 1942 poté, co byl původní maják z roku 1826 vyhozen v bojích v září 1939 do povětří. Maják má výšku cca 40 metrů. Od výstupu na něj jsem si sliboval pohled na celou Helskou kosu, ale skrz lehký opar toho moc vidět nebylo. 
Lodě a v pozadí taverna, kam jdeme na mřenku.
Brutvana raz taka jak vana a v ní kusy ryb.
Nějakej platejs na grilu.
Tři Koukosmajlíci se chystají na tresku.
Výčep a la loď.
Rybářská skulptura z pahýlu.
 Maják na Helu...
...točité schodiště vedoucí na jeho vršek...
...a lampa s lupami na jeho vršku.
Pak došlo na program pro panáčky, dámy šly na procházku. Muzeum obrany pobřeží (Muzeum Obrony Wybrzeża) skýtá za 2 zlatky přehlídků různých kanónů v borovém lese. Ve zdejší hlavní atrakci - bunkrech po baterii Schleswig Holstein - zaplatíte dalších 10 zlatek. Němci tu za války postavili tři obří bunkry s kanony ráže 406 mm. Děla mohla pálit až tunové projektily na vzdálenost 56 km. Jenže vývoj 2. světové války ukázal, že tu není po kom střílet, proto byla děla roku 1941 převezena do Francie, kde se stala součástí Atlantického valu.
Námořní mina v borovém lesíku.
Cajtík s kanony.
Cajtík u vlezu do Muzeum Obrony Wybrzeża.
I když tu obrděla (píšou, že to byla baterie s největší ráží na světě) nenajdete, i prohlídka bunkru stojí za to, protože jeho soušástí byla i kasárna pro posádku. K vidění je krátký film o opevnění, ložnice s palandami pro vojáky, ordinace s rentgenem, muzeum polských obránců Helu včetně rekonstrukce zemljanky a další atrakce.

"Lavor" na 406mm kanon.
Vizualizace kanonu, který byl roku 1941 přestěhován do Francie.
Mapa Evropy před 2. světovou válkou. Polsko (červeně) bylo sevřeno mezi 2 části Pruska (růžově), Gdaňsk (Danzig) byl svobodným městem. Polostrov Hel byl před válkou v polském držení.
Ložnice pro důstojníky v bunkru.
Náboj do kanonu bitevní lodi Schleswig Holstein, která začala 2. světovou válku útokem na Westerplatte.
V jedné části betonového "lavoru", kde seděl kanon, si Němci koncem války postavili i pec na chleba. Rusové totiž při osvobozování Pobaltí použili svou oblíbenou taktiku - wehrmacht na několika místech obklíčili, nechali vyhladovět a zbytek Rudé armády mezitím pelášil dál na Berlín. Koncem války na poloostrově skřípli údajně 200.000 Němců a německé jednotky se dokonce vzdaly až dva dny po kapitulaci Německa.

 Model bitevní lodi Schleswig Holstein.
 Ordinace s rentgenem v bunkru.
 Cajtík v "lavoru" pro dělo.
Rusové na Helu koncem války skřípli 200.000 Němců. Ti si v "lavoru" pro dělo postavili pec na chleba.  
 A to je ona pícka na chleba (rekonstruovaná v roce 2006). Po kolejích jezdily vozíky s municí pro 406mm dělo, než bylo v roce 1941 odvezeno do Francie.
Za návštěvu na Helu stojí ještě 25m betonová zaměřovací věž, která dělostřelcům na baterii pomáhala se zacílením palby, nebo vojenská úzkokolejka, která spojovala obranná stanoviště. Ale na ty už nedošlo, protože po celonoční jízdě a krátkém ranním spánku jsme byli už groggy. Jižní pobřeží poloostrova je rájem pro kitery - pořád tu fouká a je tu mělko, takže se na prkno dobře nasedá.

 Pytel se střelným prachem pro náboj do 406mm děla.
 Kompletní náboj do děla - střela (žlutá), pytel s prachem (bílá) a nábojnice (rezavá).
 Model celé baterie. Tehle byl v Norsku (pokud si dobře vzpomínám).
 Z 25m betonové věže se mířilo, aby byla palba přesná.
Z Helu jsme se přesunuli k řece Słupie, kterou jsme pak další 3 dny splouvali. Ale o tom už jsme pojednávali před časem ZDE.       
Text: Papouš
Foto: účastníci zájezdu     

Žádné komentáře:

Okomentovat