Velikonoční Sengsengebirge

Pátek 22. 4. 2011, 16.30. Padla! Pěkné Velikonoce, kolegové. Uvidíme se v úterý.

Zabouchnu dveře a myšlenkami jsem okamžitě jinde. Fofrem domů, zabalit, připravit pohorky, ešus, vařič. Celkem obvyklý standard, zdálo by se. To bych ovšem vedle klasických propriet správného turisty nesměl balit taky misku na granule, mikinu a svetr, do které by se stěží nasoukalo i novorozeně. Tenhle výlet bude opravdu výjimečný.

Členové výpravy: Jitka, Přéma, Pavel, Josef, Elizabeth (čínská nahačka)

Cíl: Národní park Kalkalpen – Sengsengebirge

Po pětihodinové cestě přes Prahu, Budějovice a Linz dorážím na plánované parkoviště na kraji vesničky Klaus an der Pyhrnbahn (461 m). Rozdělení do dvou skupin proběhlo poměrně jednoznačně. Přéma, Pavel a Jitka do stanu, El a já naplno využíváme variabilitu zavazadlového prostoru našeho dostavníku.

Již první noc ukazuje, kdo bude v našem družstvu lichý. Nepoměrné rozdělení místa na spaní se ani neodvážím komentovat a nalepen na blatník zadního kola usínám. Ranní slunce urychluje přípravy. Už v devět hodin se tak můžeme rozloučit s druhou trojkou, přenechat jim vozidlo k přejezdu na druhý konec hřebenu a vyrazit do nedalekých strmých bučin okusit svoji odolnost.

Tříhodinový úsek, kterým se plácám na začátek vlastního hřebene, snad nemá cenu příliš barvitě komentovat. Les, vedro, žízeň, krysa na zádech, nedostatek kyslíku a energie, pobíhající naháč a k tomu 1.200 m převýšení. Náramně si to každý po svém užíváme.

Odměnou mi je špek, chleba, hroznový cukr a panorama, které mi už tak dlouho chybělo. Výhled na zbytky sněhu v lyžařském středisku Hinterstoder, zasněžené Totes Gebirge s dominantním Grosser Prielem a překrásný pohled do nekonečné roviny v okolí Linzu působí na můj organismus skutečně blahodárně. Krásné je pomyšlení, že mám možnost se tímto světem kochat celé dva dny.

Po povinném oddechu začínám ukrajovat první metry hřebenu. Nejbližším dílčím cílem je Schillereck - 1.746 m vysoký vrchol umožňuje první "360ku". Čas dobrý, nikam nespěchám, doplňuji tekutiny, odpočívám, relaxuju. Společnost mi dělají jen dva větroně.

Společnost mi dělá větroň (kdo ho najde, má boda).

Začínám tušit bivak. Nicméně stejně tak dobře začínám tušit náročnost cesty k němu, kterou nemám možnost změnit. Smířen s profilem sestupuji několik těžce vybojovaných stovek výškových metrů k patě dnešního "TOPu". Hochsengs (1.838 m) bere opravdu hodně sil.

Kastlík na Gipfelbuch na Schillerecku.

Vrcholový kříž na Schillerecku.

Slunce spěchá, a tak celá krajina začíná dostávat zlatý závoj. Stíny se protahují a mé pocity blaha gradují. Pohledy do severních stěn dokreslují jedinečnost tohoto místa. Dostat batohy zpátky na záda vyžaduje stále větší úsilí. Pronesou se. S vidinou nutnosti zdolat ještě jeden menší vrcholek, opatrně sestupuji místy zajištěnými, ale velmi lehkými úseky. Krásné překvapení, když se přede mnou najednou objeví vytoužený nocleh.

Na konec dubna sněhu pořád dost.

Na verandě potkávám jednoho Budějovičáka. V bivaku večeří dva domorodci z Rakouska. Je půl sedmé a vzhledem k omezené kapacitě postelí jsem celkem rád, že jsem došel včas. Snad už nikdo cizí nedorazí. Vzhledem k tomu, že tu mám sraz s druhou trojicí dobrodruhů, kteří šli stejnou cestu proti mně, byla by tu každá další hlava nežádoucí.

Naháč se sluní.

Vaříme, klábosíme, jíme. V devět hodin, společně s příchodem našich přátel, odcházím na kutě. Pro samotnou únavu už ani nemám sílu domlouvat čtyřnohé přítelkyni, že by mohla nechat alespoň malý kousek spacáku i pro mě.

Ráno vstávám krátce po šesté. S cílem dorazit dnes k autu, začínám opět ukrajovat výškové metry prvního výšvihu na Gamskogel (1.710 m). Tělo mám prohřáté po pár krocích. Po půl hodince snídám na vršku a s ledovým klidem vstřebávám informaci o čtyřhodinovém pochodu na nejvyšší bod dvoudenního výletu.

Eli na břiše autora článku.

I přes malé zhoršení počasí stále přeje, a tak se při dalším sestupu můžu znovu kochat nádherou okolních kopců. Rychlý sestup a znovu do kopce na Rohrauer Gröstenberg (1.810 m). Při sestupu do sedla Rottalsattel (1.500 m) ztěžka přijímáme další ztrátu výškových metrů. Útěchou nám budiž, že následující kopec bude na naší pouti poslední.

Zbytky sněhu místy "zpříjemňují" výstup. Vrcholové partie si už jen užívám. Cíl je konečně na dohled a dostavuje se pocit obrovské úlevy. Míjím obří závrty, na jejichž horních okrajích jsou stále dokonale zachovalé převěje.

Konečně! Hoher Nock (1.963 m) zeje prázdnotou. Společnost mi dělají kavčata horská a studený vítr. Na vrcholku obědvám a pozoruji, kudy vede nejbližší cesta k autu. Stopy ve sněhu, které kdesi pod sebou rozeznávám, dávají tušit, že to dolů nebude úplný med. Zoufalství nakonec propadá jen Eli.

Konečně jsem tak dostal možnost zhostit se své role přirozeného vůdce smečky a beru naháče do náruče. Důrazně jí promlouvám do duše a apeluji na její zodpovědnost. Holý nesmysl, vyrazit si do sněhu takhle nalehko! Zdá se, že mi dává za pravdu. Zbytek cesty absolvujeme všichni po svých.

Závěrečná koupel v bystřině u auta mi rozhodně nemohla uniknout.

Poděkování všem zúčastněným. Obdiv Elině!!!

Berg Heil !!!

Text: Pepin
Foto: účastníci zájezdu